pondělí 9. září 2019

Porušení pravidel kmene

Kmen je nejstarší formou lidského společenství, fungující podle daných pravidel. Řád dává členům kmene jistotu, že pravidla byla dodržována. Nejtěžším zločinem je ten, který ohrožuje kmen zevnitř a je trestán velmi přísně, často hrdelně.

Naše společnost formálně opustila kmenové uspořádání a nahradila ho "národem" (v současnosti nepovolená forma) nebo "komunitou" (v současnosti preferovaná forma), založené na pokřivených kmenových pravidlech. Jak jinak lze vysvětlit, že bankéři, kteří svoji hamižností připravili miliony lidé na celém světě o majetek, jsou i nadále nepotrestáni? Jak to, že politici, kteří svojí nezodpovědností uvedli do světa chaos, i nadále nabízejí svoje "řešení" tohoto problému?

Ivan Hoffman to lapidárně shrnul do věty "Podstatou všech ekonomických krizí je legalizace lakomství a glorifikace lakomců", což lze přeneseně aplikovat i na další zločiny proti soukmenovcům.

Novináři a politologové si pro řadu nových politických stran oblíbili slovo "protestní", které jedním dechem propojují s dalším kouzelným slovíčkem "populistické" (a pokud jsou to strany napravo od TOP09, pak přidávají i "extrémně pravicové", "radikální" apod.) Ano, jsou to strany protestu - jedná se o protest normálních lidí, kteří ráno vstávají do práce, platí daně a o úspěchu se jim může jenom zdát. Přitom by se naše společnost bez jejich práce neobešla. Je špatné jim naslouchat a snažit se prosazovat jejich zájmy?

neděle 1. září 2019

Když Bibli nahradí dopamin

Rád bych zareagoval na nedávno zveřejněný článek Aleše France "Vznikne denominace novokalvinistů?", ve kterém reaguje na události na české církevní scéně posledních měsíců a let. Nebudu článek rozporovat, protože mám osobní zkušenost s tímto hnutím a s Alešem souhlasím. Dovolím si pouze doplnit několik myšlenek.

Protestantské církve se v minulosti vždy významně odlišovaly od církví katolického či východního ritu, ať už absencí rituálů, pohanských zvyků, modlářství nebo vztahem k Božímu slovu. Boží slovo, až už čtené nebo kázané, mělo vždy dominantní úlohu. Můžeme vzpomenout mnohahodinová kázání Pavla z období prvních křesťanů, ale i např. kázání Johna Wesleye, která burcovala lid k pokání. 

V posledních desetiletích dochází k úpadku kázaného Božího slova. Lidé za kazatelnou často nemají žádnou kvalifikaci pro výklad a věřte mi, dobrá vůle a upřímné srdce opravdu nestačí. Co lze tolerovat na začátku služby, stěží obstojí po letech a obrazem kazatele jsou jeho posluchači. Nejsou-li mezi nimi lidé, kteří studují Písmo a orientují se v problematice (takových je minimum), jsou pouhými konzumenty. Je-li kázání Božího slova přirovnáváno k duchovní stravě, pak je to stejné, jako když budete každý den jíst jenom gothaj a rohlíky. Břicho se naplní, ale živiny žádné. Pamatujme si, že bez znalostí ani sebevětší snaha nepomůže.

Někdy od počátku devadesátých let se v naší zemi rozšiřovalo Hnutí chval, které si často nárokovalo (a dodnes nárokuje) místo v liturgii, které mu nenáleží. Hudba není automatickou součástí bohoslužby, jako je tomu např. u vyučování nebo kázání Božího slova. Hudbě je v Novém zákonu věnováno naprosté minimum pozornosti (snad jen na třech místech), přesto se hudebníkům podařilo zabrat území - na úkor kázaného Božího slova (lidé mají raději písničky) a modliteb - protože podle teorie některých apoštolů chval je písnička vlastně zpívanou modlitbou, tak proč se modlit dvakrát. (Mimochodem, už jste se zamysleli na texty některých písniček, které se v církvi omílají? Vedle nich je Neunundneunzig Luftballons vrcholem umění...)

Bohoslužby se stávají místem, kam si lidé chodí užít nedělní dopoledne, zamávat barevnými prapory, podpořit se vzájemně v tom, že jsme stále ještě spasení a hlavně nevystrčit hlavu ze své sociální bubliny. Tam venku totiž často žijí křesťané, kteří si neděle užívají trochu jinak. Bohužel, kázání a vyučování v našich sborech nahradil dopamin - droga štěstí a sbory se štěpí na ty, kteří to tak chtějí a na ty, kteří s tím mají problém (někteří zůstávají skřípajíce zuby, jiné odcházejí).

Jsem přesvědčený, že protestantismus potřebuje novou reformaci, tedy návrat zpět ke kořenům. A věřím tomu, že lidé, kteří se dnes houfují kolem novokalvinistů, často vnímají slepou uličku, do které se církve dostaly. Charismatické úlety, které prorostly řadu denominací jako rakovina a proti kterým už se nelze často ani ohradit, aniž by člověk nedostal (zatím pouze duchovně) vyhubováno za nelásku a netoleranci (k hříchu..?), otrávili duchovní řeky na mnoho let dopředu. To, že se zde lidé názorově radikalizují a ostře vymezují proti zavedeným firmám, je pro mě především důkazem úpadku církví. A je pouze na nich, jaký bude další vývoj. Budou mít duchovní vůdci odvahu postavit se na odpor proti vlivům, které infiltrují církve? Nebo raději v duchu německého přísloví "Nur tote Fische schwimmen mit dem Strom" poplují po proudu?

středa 21. srpna 2019

Pěna dní: Kdybychom to Rakousko neměli...

František Palacký kdysi řekl "Kdyby nebylo Rakouska, musili bychom ho vytvořit". Tedy, on spíš asi řekl něco jako "Ohne Österreich müssten wir es schaffen", ale to je v podstatě jedno. Jsme malý národ a o co je naše historie menší a bezvýznamnější, o to silnější a zákeřnější protivníky si vytváříme. Co na to, že často pouze ve vlastních hlavičkách...

Dnes opět oslavíme výročí jednadvacátých srpnů let '68 a '69, což je pro část národa vždycky krásná příležitost, jak veřejně zabědovat na téma pohřbených nadějí bolševické obrody jara 1968, kopnout si do Ruska, stydlivě přejít účast ostatních armád Varšavské smlouvy a neřešit skutečnost, že Západ o chystané invazi věděl dávno dopředu. Pak je tu ještě druhá část národa, která jde normálně do práce a tyhle půl století staré hry na téma (co by bylo, kdyby...?) neřeší.


Minulý rok jsem jedním dechem přečetl životopis Gustava Husáka. Vím, že pro řadu lidí z mé generace to je ten divný strejda s tlustými brýlemi, co podivnou českoslovenštinou mluvil na Nový rok z televize. Jenže historie bývá většinou jiná, ne zcela přímočará a tak i Husák a Dubček nejsou jednoznačně dofinované figury na škále darebák (Husák) a světec (Dubček). Dubčekovi vděčíme za mnohé zlé, on to asi nebyl moc silný člověk (ve srovnání s Husákem rozhodně ne) - jeho nejsilnější vlastností byla nenávist vůči Husákovi kvůli válečné epizodě s pokusem o osvobození politických vězňů z věznice v Ilavě, kdy zemřel jeho vězněný otec. Dubček měl, stejně jako řada dalších bolševiků, největší strach ze Sovětských tanků - vzpomínka na rok 1956 v Maďarsku byla stále živá, proto působí velmi nelogicky jeho politický postup před rokem a během první půlky roku 1968, stejně jako velmi logicky působí to, co dělal od návratu z Moskvy a co v srpnu 1969 vyvrcholilo jeho podpisem pod Pendrekovým zákonem.

Pro Brežněva nebyl Dubček partner k jednání a neposkytoval mu žádné záruky. Z tohoto pohledu byl Husák daleko silnější figura. Nejen že mohl Brežněva pokládat za svého přítele (pokud je mezi politiky na této úrovni a bolševiky něco takového vůbec možné), ale hlavně s ním mohl vyjednávat a poskytnout mu záruky, které se nám nemusí líbit: "Já se postarám o to, že se situace bude normalizovat a výměnou za to vaše tanky zajedou do kasáren." Ano, je to trošku zkratka, v principu šlo o to, že Sovětský svaz v ČSSR neměl rozmístěny prvosledová vojska a jejich tanky by sem přijeli tak jako tak. Husák věděl, že se Sověti nestáhnou z našeho území, ale mohl se pokusit o jejich dislokaci do vojenských újezdů a kasáren. Jeho plán vyšel a Československo nepostihlo krveprolití srovnatelné s Maďarskem.

Normalizace nebyla jenom o uzavření hranic a utažení kohoutů ve společnosti. V první řadě, alespoň podle mého názoru, šlo o vnitřní čistky uvnitř KSČ a KSS, protože bolševici - navzdory proklamované jednotě - byli rozhádaní a rozdělení na frakce víc, než ČSSD. Dokonce ani nejvyšší vedení strany nebylo jednotné, proti Husákovi zde stál Kempný nebo Indra a politika, kterou dělal, byla vždy plná vyvažování a kompromisů a bonzování do Moskvy a čekání na chybu protivníka.

Toto všechno je ale historie, dnešek má svoje starosti, svoje intriky, svoji politiku. Už minulý rok ukázal, že daleko temnější kapitoly v naší historii, což bylo minule výročí Mnichova '38 (a letos to bude navazující oslava obsazení ČSR Německem), neměly takové mediální pokrytí a často se zapomínalo, že nás neobsadili "nacisté", ale "Němci". Němci, kteří jsou jenom historickým nedopatřením naši jakože kámoši, ale kteří vůči nám uplatňují stejnou politiku, jako tehdy Sovětský svaz. Pokud bychom tedy dnes měli o něčem mluvit, tak ne o tom, jak nás všichni jako obvykle zradili, ale naopak o tom, kdo jsme a jak si můžeme pomoci sami i v případě, že jsme malí a bezvýznamní. A to si přiznejme, že jsme.

(Edit: zdaleka ne všichni se vezou na vlně laciného sentimentu)

pátek 16. srpna 2019

Institucionalozované rituály

Církev je pro mnoho pozorovatelů zvenčí silně ritualizované společenství, velmi komplikované i tím, že vlastně žádná univerzální církev neexistuje a rituály se liší nejen tím, k jakému proudu či církevní organizaci náležíte, ale i místně. Byť se může jednat o jednu denominaci (např. Křesťanské společenství), v různých městech se bude prezentovat jinou liturgií. Asi jedinou výjimkou jsou církve východního a katolického ritu, které splňují to, co je v nadpisu tohoto článku - jejich rituály jsou institucionalizované, přesně popsané v prováděcích manuálech a vryté pod kůži stovkami let opakování.

Ještě než se dostanu k meritu věci, chci napsat jednu věc. Pokládám za naprosto samozřejmé, že každé lidské uskupení má svoje rituály, které vycházejí z tradice. Nemusí se jednat jenom o církve, protože ritualizované zvyky nalezneme ve firmách, v zájmových kroužcích i v rodinách. Na rituálech není samo o sobě nic špatného, až na jednu věc.

V architektuře první poloviny dvacátého století ční jako zvláštní solitér funkcionalistický styl. Funkcionalismus, který sám sebe definuje výrazem "forma následující funkci", se stal protiváhou ornamentální secese, na kterou navazoval (a v našem kontextu předjímal "sorelu", který ho následovala). Funkcionalismus se vrací zpět ke kořenům tím, že důsledně staví na první místo pozornosti funkci a upozaďuje estetiku.

Pokud se podíváme z odstupu na způsob církevní liturgie, uvidíme dva zřetelně odlišené směry:
  1. rituální liturgie reflektující často starozákonní chrámovou službu (katolické a východní církve), s velkým důrazem na symbolismus (barvy ornátů, "zaklínadla" pronášená knězem, přesně definované choreo);
  2. civilní liturgie, příznačná pro reformované a protestantské denominace, kladoucí důraz na obsah (funkci) a nikoliv rituální formu.
Stejně jako existují tyto dva oddělené způsoby liturgie, existují i lidé, kteří preferují právě ten svůj způsob. Jsou lidé, kteří nedají dopustit na tradiční liturgii, kterou pokládají za nezbytnou pro opravdovou zbožnost, nebo alespoň za důležitou z hlediska tradice.

Druhá skupina, která - logicky - preferuje civilní liturgii, je typická zejména pro protestanty a reformované. Liturgie je více založena na kázaném slovu, než na - omlouvám se za emotivně zabarvený výraz - divadle kolem, vychází z reformačních snah o návrat k pravé podstatě křesťanství. 

Je mi naprosto jasné, že termín "pravá podstata křesťanství" je stejně jako výraz "návrat ke kořenům" nebo "boj proti korupci" naprosto prázdný pojem, který si žádá vysvětlení a zasazení do určitého rámce.

Moje kritika institucionální liturgie, zahrnující v sobě prvky starozákonní kněžské služby, vychází z jednoho z nejdůležitějších momentů Velikonočního příběhu:

A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly...
Matouš 27:51  


Tu se chrámová opona roztrhla v půli odshora až dolů.
Marek 15:38  

Chrámová opona se roztrhla v půli.
Lukáš 23:45  

Pro pochopení situace musíme vědět, jaký význam měla chrámová opona - parochet - v Židovském chrámu. Tato opona oddělovala svatyni od nejsvětější svatyně, což bylo místo kam mohl pouze jednou za rok vstoupit rituálně očištěný velekněz a pobýt zde chvíli v Boží přítomnosti. Velekněz měl podle tradice na noze zvonečky a byl přivázaný na provaze, protože se čas od času stalo, že v Boží přítomnosti, navzdory svému očištění, zemřel. Za provaz byl potom vytažen ven.
V epištole Židům 9:1-9 se dočteme, že chrámová opona oddělovala nejsvětější svatyni – pozemský příbytek, kde přebývala Boží přítomnost – od zbytku chrámu, kde přebývali lidé. To bylo znamením toho, že lidé jsou kvůli hříchu od Boha odděleni (Izaiáš 59:1-2). Za oponu směl vejít pouze velekněz, a to jen jednou do roka (Exodus 30:10; Židům 9:7), aby za všechen Izrael vešel do Boží přítomnosti a nabídl oběť smíření za jejich hříchy (Leviticus 16). (zdroj)
Tento starozákonní chrámový kult byl zrušen, a to nikoliv člověkem, ale samotným Bohem. Ve stejném okamžiku, kdy na Golgotě umírá Ježíš, Bůh odstranil překážku, která stála mezi ním a lidem. Roztrhnutí opony v okamžiku Ježíšovy smrti je v první řadě dramatickým symbolem toho, že Jeho oběť, totiž Jeho vlastní prolitá krev, je dostatečnou smírčí obětí za hříchy. Je znamením, že je nyní cesta do nejsvětější svatyně otevřená pro všechny, židy i pohany, a to napořád (zdroj). V tomto okamžiku ztrácí veškerá chrámová služba svůj smysl, protože je zde nová situace a věřící jsou na úrovni kněží:

Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
1 Petrův 2:9  


Z Bible již od dětské besídky víme, že "Vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?" (1 Korintským 6:19) Starý chrám pominul a je tu nový chrám. Staré rituály už nemají význam, protože byly jednou provždy zrušeny a není potřeba se k nim jakkoliv vracet.

Zde by bylo záhodno skončit a nepokračovat, ale to s čistým svědomím nemohu. Nemohu jen tak beze slov přihlížet tomu, jak se někteří křesťané zmítaní zmatenou teologií postavenou nikoliv na Božím slově, ale na emocích, stále znovu a znovu vrhají jako třtina zmítaná větrem tu sem, jindy tam. Řekněme si to na plná ústa: lež obalená teologií zůstává lží. Tím neříkám, že se vždy jedná o úmyslný podvod. Bohužel, až příliš často to pramení z absolutní neznalosti Písma a bezmezné důvěry v křesťanské brožurky pochybných autorů.

Jedna věc je na křesťanské víře velmi dráždivá - Kristova oběť je dostatečná a není potřeba ji nijak vylepšovat náboženskými rituály. Křesťané se na sebe nemusí snažit upoutat pozornost, jako baalovi proroci v souboji s Eliášem. Nemusíme křičet, mávat rukama, prapory, provozovat balet nebo ohýbat historii a roubovat na ni naše teologické konstrukce... Nic takového není potřeba a i když to samo o sobě, jedná-li se o autentický - časově a místně ohraničený projev - nemusí vždy vadit, stane-li se z toho nové učení, měly by zasáhnout církevní autority. A přichází-li toto učení z šedé zóny, měly by být autority o to více obezřetné.

Pěna dní: Dva roky prázdnin

Celý svět, kromě afrických Křováků a jednoho lidožroutského kmene z Papua-Nová Guinea, se zatajeným dechem sleduje, jak se zamračená holčička vydala na svoji další křížovou cestu, tentokrát do kolébky antikrista Trumpa - USA. A protože je ta holčička nejen zamračená a nemocná, ale také obdařená nadpřirozenými schopnostmi (přiznejme si: kdo z nás dokáže vidět CO2 pouhým okem) a empatií k Zeměkouli, neletí letadlem, ale pluje na lodi.
Ta loď je pochopitelně na vítr a byť je její ekologická stopa významnější, než je stopa jednoho pasažéra Airbusu (pokud by ovšem neletěla soukromým tryskáčem, což dnes většina uvědomělých soudruhů dělá).

Nechme ale zamračenou holčičku v klidu blinkat do Atlantiku a podívejme se do diskusí pod články, informující o statečnosti, s jakou nejen bojuje s klimatickými změnami. Diskusní příspěvky totiž často vyjadřují na jedné straně přání, aby se se zamračenou holčičkou ta loď potopila, zatímco ti správně ukotvení tento osud přejí těm prvním. 

Přemýšlím, kde se v lidech bere ta krvežíznivost a napadá mě jeden důvod. Proti tomu, co je s postavou zamračené holčičky spojeno, se mainstream nijak nevymezuje. Nikdo nezpochybňuje její páteční stávky, byť lze pokládat za prokázané, že se od začátku jedná o promyšlenou marketingovou akci. On mainstreamu, přinejmenším toho veřejnoprávního, by člověk očekával, že se budou ptát Qui Bono. Jenže oni se neptají. Tato logická otázka nepadla, protože jsou věci, o kterých se nepochybuje. 

Přát někomu smrt je ve většině případů nechutné a nedivil bych se, kdyby někteří uvědomělí strážci veřejného blaha přispěchali s trestním oznámením "na neznámého pachatele". Jenže přejí tito lidé opravdu smrt té nebohé dívce? Nebo je to jenom znak určité frustrace, protože slovy Ježíše, Kdo má oči k vidění, vidí, že se to má všechno trochu jinak. Že jsme se ocitli v podobné situaci, jako jsme zažili se stranou, která myslela na blaho dělníků a rolníků, ale ve skutečnosti jí šlo pouze o moc a vlastní blaho. Že jsme v době, kdy následovníci těchto idejí nahradili nevděčné dělníky a rolníky jinými entitami - jednou jsou to přistěhovalci, podruhé kytičky, pak zase CO2. 

Člověk by nad tím možná mávl rukou, všichni jsme byli děti a bojovali jsme proti světu našich rodičů. Jenže člověk si rovněž uvědomuje, že v tomto případě už nejde o pouhý dětský vzdor a že miliardy dolarů, které za tím lze cítit, směřují k něčemu jinému, než je krok k dospělosti a postavení se na vlastní nohy.